|
Pro řešení postupu podle § 170 odst. 3 zákoníku práce je podle mého názoru potřeba také vycházet z důvodové zprávy k návrhu novely zákoníku práce od 1.1.2012, ze které je zřejmé, že motivací pro změny u zahraničního stravného bylo také to, že někteří zaměstnavatelé upozorňovali na to, že podle dosavadní úpravy (platné do konce roku 2011) při souběhu tuzemského stravného a zahraničního stravného vzniká z důvodu rozdílných časových pásem situace, kdy je zaměstnancům poskytována náhrada zvýšených výdajů na čtyři jídla, která mají charakter snídaně, oběda a večeře a že tedy záměrem bylo odstranit souběh poskytování tuzemského a zahraničního stravného v jednom dni na více jídel, než odpovídá běžným podmínkám. V důvodové zprávě je také konstatováno, že návrh obsahuje změny časových pásem a výši zahraničního stravného tak, aby lépe odpovídaly účelu zahraničního stravného a že se současně eliminuje (tedy odstraňuje) možnost, aby při kombinaci práva na stravné a zahraniční stravné byla zaměstnanci hrazena čtyři jídla, která mají charakter snídaně, oběda nebo večeře.
Dále je potřeba také postupovat podle principu uvedeného např. v Rozsudku NSS č.j. 7 Afs 64/2008, který se sice týkal jednoho ustanovení zákona o dani silniční, ale lze ho aplikovat obecně, tedy i pro uvedené ustanovení § 170 odst. 3 zákoníku práce. Podle uvedeného rozsudku je v jednom ustanovení druhá věta speciální k větě první a z toho tedy vyvodit i to, že dovětek příslušné věty je speciální k předchozímu textu daného ustanovení, tj. i k předchozí větě. Koneckonců je to i logické.
Kromě toho je nutno vzít v úvahu také nepsanou zásadu, že při pracovní cestě trvající 5 až 12 hodin se poskytuje zaměstnanci náhrada zvýšených stravovacích výdajů na jedno jídlo, při cestě trvající déle než 12 hodin až 18 hodin na dvě jídla a při cestě trvající déle než 18 hodin na tři jídla, ne na více jídel.
Za výše uvedených podmínek pak podle mého názoru nelze dojít k jinému závěru, než že podle § 170 odst. 3 zákoníku práce zaměstnanci přísluší v kalendářním dni zahraniční stravné takto:
1. Jestliže zaměstnanci v kalendářním dni vzniklo právo na tuzemské stravné, pak
a) pokud byl tento den v zahraničí celkem déle než 5 hodin, přísluší mu zahraniční stravné ve výši 1/3 základní sazby,
b) nebyl-li tento den v zahraničí déle než 5 hodin, tj. byl-li v zahraničí nejdéle 5 hodin, zahraniční stravné mu nepřísluší a tato doba, za kterou mu zahraniční stravné nepřísluší, se připočítává k tuzemské části příslušné zahraniční pracovní cesty v tomto dni,
2. Jestliže zaměstnanci v kalendářním dni právo na tuzemské stravné nevzniklo, pak
a) pokud doba strávená při zahraniční pracovní cestě v zahraničí byla kratší než 1 hodinu, připočítává se tato doba k tuzemské části této zahraniční pracovní cesty v tomto dni,
b) pokud byl tento den v zahraničí celkem nejméně 1 hodinu a nejdéle 12 hodin, přísluší mu zahraniční stravné ve výši 1/3 základní sazby,
c) pokud byl tento den v zahraničí celkem déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, přísluší mu zahraniční stravné ve výši 2/3 základní sazby,
d) pokud byl tento den v zahraničí celkem déle než 18 hodin, přísluší mu zahraniční stravné ve výši základní sazby.
Poznámka:
Pokud by výše uvedené neplatilo, pak by při pracovní cestě trvající v kalendářním dni v ČR 5 hodin a v zahraničí např. 18,5 hodiny, příslušela zaměstnanci náhrada zvýšených stravovacích výdajů na čtyři jídla nebo v případě pracovní cesty trvající v kalendářním dni 5 hodin a v zahraničí např. 12,5 hodin, tj. celkem ne déle než 18 hodin, náhrada zvýšených stravovacích výdajů na tři jídla. A to by bylo v rozporu s výše uvedeným záměrem a tvrzením uvedeným v důvodové zprávě k návrhu novely zákoníku práce.
Ing. Karel Janoušek, Cestovní náhrady ve 234 příkladech, Olomouc: ANAG, 2012
|
|
Z odstavce 3 je zřejmé, že zákoník práce předmětnou novelou mění a nově zavádí rozdělení zahraničních pracovních cest do čtyř skupin podle délky jejich trvání (fakticky pobytu v zahraničí):
- zahraniční pracovní cesty delší než 18 hodin,
- zahraniční pracovní cesty v trvání déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin,
- zahraniční pracovní cesty v trvání 12 hodin a méně, avšak alespoň 1 hodinu, nebo déle než 5 hodin, pokud zaměstnanci vznikne za cestu na území České republiky právo na stravné podle §163 nebo 176,
- zahraniční pracovní cesty v trvání méně než 1 hodina.
Současně je stanovena také i výše zahraničního stravného právě s ohledem na nově rozvrženou dobu trvání jednotlivých zahraničních pracovních cest. Platná právní úprava nově stanoví výši zahraničního stravného v souvislosti s odstavcem 2 tak, že pro první uvedenou skupinu činí výši základní sazby zahraničního stravného, pro druhou skupinu dvě třetiny této základní sazby, pro třetí skupinu jednu třetinu této základní sazby a u čtvrté skupiny se zahraniční stravné neposkytuje vůbec (v tom případě, kdy pobyt v zahraničí trvá méně než 60 minut a zahraniční stravné se neposkytuje, se však zmíněný pobyt v zahraničí - v minutách - přičítá k době rozhodné pro výpočet stravného v české měně podle odstavce 4 věty druhé).
JUDr. Marie Salačová, Zákoník práce - úplné znění zákona s komentářem, Praha: Poradce, 2012, str. 207-208
|